Vážený hokejový fanoušku, vítej na stránce, která ti dá vybrat mezi významnými reprezentačními turnaji období, které bylo obdobím , ve kterém vládnoucí strana konstatovala, že bylo dosaženo vytvořeí socialismu v zemi, která se proto od roku 1961 nazývala Československá socialistická republika (ČSSR). Pro mezinárodní postavení československého reprezentačního týmu měl zásadní vliv postupný přechod klubové činnosti týmů nejvyšší soutěže od amatérského statusu na plně profesionální. Tento proces se započal prakticky už v polovině padesátých let, kdy se na mezinárodním fóru prezentovala reprezentace Sovětského svazu, složená téměř bez výjimky armádními sportovci, kteří se přitom reálně věnovali výlučně přípravě na hokejové zápasy a zápasům samotným. Podle poněkud zvrácené logiky komunistického chápání světa byli takoví sportovci i nadále amatéry, na rozdíl od hráčů především zámořských profesionálních soutěží a klubů.
V českém a československém hokeji tak vzniklo i z toho důvodu několik čistě armádních klubů, jejichž hráči měli ve sto procentech tvořit tým reprezentační. Nakonec ale zvítězil aspoň částečně zdravý rozum, a od projektu téměř výlučně armádních nejvyšších soutěží vedení státu ustoupilo. Civilní týmy byly však ve výrazné nevýhodě oproti zbylým vojenským týmům, kde se mladí hokejisté, vychovaní navíc právě těmi civilními kluby, věnovali výlučně hokeji, zatímco hráči civilních týmů se svému sportu věnovali až po splnění si svých povinností ve svém zaměstnání. Vznikl tak systém, ve kterém byli tzv. vrcholoví sportovci z týmů nejvyšší soutěže nejprve částečně, a postupně plně, osvobozeni od povinnosti docházky na své pracoviště, a zde od plnění si svých pracovních úkolů. Hráči byli sice oficiálně zaměstnanci patronátního podniku, ale díky systému refundací a jiných pracovně – právních kliček, si ke svému zaměstnavateli vlastně jen chodili pro výplatu, a povinnost nástupu do zaměstnání byla jednou z variant trestu pro neposlušné jedince.
Uvedený systém plně profesionálních hráčů ligových týmů, a tedy i týmu reprezentačního, přitom zvýhodňoval, a to je třeba si objektivně přiznat, reprezentační týmy socialistických zemí oproti týmům ze zemí za “železnou oponou”, takže pozice týmů Švédska, Finska, NSR, Švýcarska, ale především Kanady a USA, byla natolik nevýhodnou, až se ozvala hokejová velmoc, jejíž skutečně amatérské týmy po celá šedesátá léta ztrácely v soubojích se skrytě profesionálními výběry především Československa a Sovětského svazu. Vedení LIHG totiž nad tímto stavem zavíralo oči, což byl důsledek politické situace tehdejší doby, ale protože nebylo možné udržet tento nerovnovážný poměr na vždy, docházelo i v týmech západoevropských hokejových soutěží k postupné profesionalizaci, a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let došlo k plnému prolnutí světů amatérských a profesionálních soutěží. Poté, co se po roztržce z konce šedesátých let, vrátila na světové šampionáty Kanada s plně profesionálním výběrem hráčů z NHL, se začal poměr sil v mezinárodním hokeji vyrovnávat, i když ani jedna strana nemohla na světové turnaje vyslat své nejlepší hráče. Zámořské týmy, a částečně i týmy západoevropské, limitoval fakt, že jejich nejlepší hráči působili nezřídka v týmech účastnících se play off NHL, který termínově kolidoval se světovým šampionátem. Naopak československý tým nemohl sestavit svou nejsilnější sestavu z toho prostého důvodu, že mnozí kvalitní hráči, nezřídka reprezentanti, opustili zemi bez souhlasu totalitního vedení státu, a jako emigranti byli z jakékoliv případné reprezentace předem vyloučeni.
Tento omezující faktor vzal na československé straně za své po politických změnách konce osmdesátých let, což však na druhou stranu přineslo výrazný odliv nejtalentovanějších českých hokejistů do zámoří. Což je ostatně problém, se kterým se český hokej musí vypořádávat dodnes. Tedy i po rozdělení společného státu.
